Šílený svět Blumíků

Koupila jsem si velkolepé sídlo na venkově. A teď mlčky procházím jeho ztichlými pokoji. Každá jiná dívka by na mém místě jásala. Jako motýlek by poletovala palácem i přilehlým parkem. Smála by se v žáru poledního slunce… Ale já ne. Pro mě to bude jenom další vězení. Ano, krásné a pohodlné, ale stále jen vězení.

Když vejdu do ohromného tanečního sálu, mé kroky se zastaví. Na chvíli zavřu oči. To abych viděla lesk a kouzlo slavností z dávných let. Tužby a naděje děvčat. Nesmělé pokukování mladých pánů… Ani kdybych to měla přímo před sebou, nemohla bych tomu být blíže než v tuhle chvíli.

Potom se pomalu přesunu do knihovny. A tam nad knihou počkám na soumrak. S jemným úsměvem pak vytáhnu slunečník a vydám se na prohlídku parku. Svit luny vše ponořil do měkkého stříbrného světla. V křoví zpozoruji človíčka. Mladého muže. Pozoruje mě se značným zaujetím. Chudák. Věnuji mu jeden smutný úsměv a kráčím dál… Vůbec si nevšímám lehkých kroků za sebou. „Slečno!“ Snažím se ovládnout. Nesmím se zastavit! Jen bych zničila ten krásný prchavý okamžik. Svou bitvu však prohrávám. Z posledních sil šeptám: „Jděte pryč! Zmizte!“ Proč to říkám? Vždyť samota tak bolí! Musím...

Nosím smůlu…