Vítej doma
Jsem astmatička. A zažila jsem díky tomu dost posměchu. Normálně běhat nemůžu. Ale teď musím! Když nezrychlím, určitě přijdu pozdě na JEHO oslavu!
Dech se mi krátí, ale stále nezvolňuji své tempo. Už jen dva bloky a jsem tam! To zvládnu! Přece mě nepoloží chvilinka běhu! Mamka stejně přehání. Copak jsem invalida?
Najednou dostanu záchvat a skácím se k zemi. Spěchá ke mně dívka oděná v černém. Když přijde blíž, zjišťuji, že vypadá úplně stejně jako já. Pomáhá mi na nohy a mě se najednou dýchá mnohem lépe. „Vítej doma. Sestřičko!“ zašeptá a já už vím, kdo je.
Smrt.