Vzpomínky, které rozpláčou
2. 5. 2010
Vystoupala jsem na pahorek nedaleko vesnice a usedla na jeho vrchol. Přímo přede mnou se tyčí hora Osudu. Mám dojem, že stačí jen natáhnout ruku, abych se jí dotkla.
Měla bych meditovat, ale nedokážu z hlavy vytěsnit vzpomínky na chvíle, kdy jsem se mohla smát a být šťastná. A už mi po tvářích stékají horké slzy – další důkaz toho, že nejsem taková, jaká jsem si předsevzala být... Že ještě nejsem úplně chladná.
Po chvíli uslyším z dálky hlas zvonů – znamení, že čas meditace skončil. Otřu slzy a nasadím masku lhostejnosti, abych pod ní, jako tolikrát, schovala sebe samu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář